Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. března 2016 ve věci sp. zn. 30 Cdo 4840/2015:
Ani okolnost, že v daném případě odstoupení od smlouvy nebylo ujednáno v předmětné darovací smlouvě, nezakládalo právní posouzení věci, k němuž dospěl v napadeném rozsudku odvolací soud. Je tomu tak již z toho důvodu, že na odstoupení od smlouvy se mohou účastníci dohodnout ve smyslu § 48 odst. 1 obč. zák. i po jejím uzavření (k tomu srov. např. Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION, s.r.o., Bratislava 1998, str. 204).
Soudy by přitom v občanském soudním řízení neměly hledat důvody zneplatnění právních úkonů uzavřených mezi účastníky, nýbrž důsledně posuzovat, jaká byla jejich skutečná vůle v době, kdy k uzavření dotčené smlouvy, respektive k uzavření předmětného (dvou či vícestranného) právního úkonu přistupovali. Jakkoliv dovolatelka v dovolání nyní zaujímá právní názor o nemožnosti odstoupení od smlouvy na základě oboustranně projevené vůle dotčených účastníků smlouvy, nelze nepostřehnout, že právní závěry, který nyní v této věci zaujal dovolací soud, právně relevantním způsobem vyjádřila žalovaná 2) (dcera dovolatelky) tehdy zastoupená nynějším advokátem dovolatelky ve svém závěrečném návrhu v odvolacím řízení; je tedy zřejmé (jakkoliv právní názor dovolatelky v tomto ohledu nic nemění na vysloveném právním názoru dovolacího soudu), že uvedená změna právního vhledu na věc prostřednictvím stejného advokáta je spíše projevem jisté procesní taktiky, s ohledem na předchozí rozhodnutí obou soudů, přičemž v poměrech nynějších dovolacímu soudu nedává žádné pochybnosti o tom, že účastníci skutečně usilovali ve smyslu § 48 odst. 1 obč. zák. odstoupit od předmětné darovací smlouvy (z obsahu spisu nic nenasvědčuje závěru, že by v uvedeném směru účastníci chtěli touto dohodou zastřít jiný právní úkon).
O právní perfekci předmětného odstoupení od darovací smlouvy neměl žádné pochybnosti ani příslušný katastrální úřad, jenž na základě předložení této dohody přistoupil k zápisu (ve formě záznamu) vlastnického práva ve prospěch původních dárců. Katastrální úřad tak činil v době, kdy již několik let bylo aplikováno Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, k výkladu ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v tehdy rozhodném znění, obsahující mimo jiné právní názor, že: I od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti, podle které již byl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, může její účastník odstoupit, jestliže jsou splněny podmínky stanovené občanským zákoníkem nebo bylo-li to účastníky dohodnuto (§ 48 odst. 1 obč. zák.). Odstoupením od smlouvy, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, se smlouva od počátku ruší (§ 48 odst. 2 obč. zák.). Tímto jednostranným adresovaným právním úkonem zanikají účinky převodu nemovitosti na nabyvatele a obnovuje se původní stav, tedy ze zákona se obnovuje vlastnické právo převodce. Následný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí o této skutečnosti, vzhledem k tomu, že k obnovení vlastnického práva převodce dochází ze zákona, nemá konstitutivní účinky a neprovádí se vkladem, resp. výmazem vkladu, ale má pouze deklaratorní účinky a provádí se záznamem (§ 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.).